CC Rampušáci

Loni v prosinci a lednu jsme jen neustále navštěvovali poštu, banku, poštu a banku. Bylo to neuvěřitelný množství byrokracie. Založit takovej tým totiž fakt není úplně sranda. To potřebujete 3 zletilý a svéprávný lidi (my naštěstí našli 4), k tomu jsme teda rovnou do začátku měli ještě dvě nesvéprávný, teda nezletilý.

Potřebujete sepsat stanovy, vytvořit dokument, co se jmenuje ustavující schůze, založit jednomu člověku datovku, kterou nebude potřebovat k ničemu jinému, než aby si přes ni mohl založit datovku pro klub. Potřebujete poslat všechny možný a nemožný lejstra těma datovkama, kdy ani teda nevíte jestli to došlo protože pořád je to jen pošta, že.

Dokonce jako zakladatel a předseda klubu musíte napsat čestné prohlášení o tom, že opravdu souhlasíte s tím aby klub, kterého jste předsedou a právě jste požádal o jeho založení, smí mít sídlo na adrese vašeho trvalého bydliště, i když jste jediným majitelem dané nemovitosti. No ty vo*e!!!

Pak taky potřebujete nějaký to bankovní spojení, ale ne ledajaký, to by se FÚ asi nespokojil, musí to být podnikatelský účet. No víte, jak dlouho se čeká na založení podnikatelského účtu? Dlouho, a ještě vám budou volat, že se omlouvají a zdrželo se to na protiteroristickým úseku. No ty vo*e znovu a znovu!!!

Ale jako jo, je to!! Můžeme začít jakože ofiko trénovat.

A začali jsme, asi tak 2 měsíce jsme běhali jen my, zakladatelé s našima holkama, které jsou taky zakladatelé, jen zatím ne oficiálně, pořád se čeká na tu jejich svéprávnost. Pak mi začala psát nějaká paní, že nám sem prý přivede další děcko. No a to děcko si přivedlo tlustou línou chlupatou kouli Wendulu. Ale to děcko to s námi táhne do teď a brzo si přitáhne i ségru prý, a Wendula? Ta je teď vyšvihaná výstavní borderka s největší zálibou v bikejoringu

Pak nám ta holka, co má víc psů než rozumu (čti Viky) začala tahat na tréninky další děcka a dvě z nich to začalo fakt bavit a nás to s nimi taky začalo dost bavit. Učíme se spoustu nových slov a frází.

Ale máme i dospěláky, teda dospělačky, na ty chlapy pořád tak nějak čekáme. Holky jsou to ale šikovný a hezký a jedna je volná. A hlavně máme v týmu tahavýho dalmatina, to má jako málokdo.

Za ten rok se toho fakt stihlo docela dost. Společně jsme objeli pár závodů, nespočetně mockrát jsme se sešli na trénincích canicrossu, začalo se jezdit i pořádně na biku. Zvládáme si společně zvedat fyzičku a techniku i na bezpsích trénincích a dokonce jsme dali do kupy závod. Byl to sice pidi závůdek, ale s krásnou atmosférou v dokonalém prostředí a hlavně s terénem, ve kterém my jsme zrozeni.

Plány do dalších let jsou vlastně strašně opatrné, hlavně zachovat tohohle komunitního ducha, ten je totiž naší nejsilnější stránkou.

rampušáci
rampušáci
rampušáci
rampušáci
rampušáci
rampušáci